Vodácký kurz

Pádla nahoru! My, tedy sexta, 2.B a 2MAS, jsme dobyli polské peřeje

Začátkem června jsme vyměnili učebnice za vodácké pádlo. Pod vedením luxusního učitelského obsazení jsme vyrazili na tradiční vodácký kurz, který prověřil naši fyzičku, schopnosti i smysl pro humor.

               Čekáme na břehu Dunajce v řadě s připravenými nafukovacími čluny. Všichni háčci už ví, kdo bude jejich zadák a do které skupiny patří. Hluboký šumot třpytících se vlnek odpočítává poslední vteřiny před vyplutím. Při pohledu na první loďky, které s lehkostí vyrazily vstříc vlnám, se všechny obavy pomalu rozplývají.

Hned, jak jsem nastoupila do člunu podle instrukcí, které nám byly notnou chvíli předříkávány, jako bych omládla o tři roky a ocitla se zpátky na našem prvním vodáku. Jenže na nostalgické vzpomínky nebyl čas. Po pár záběrech pádly nás Dunajec vtáhl do svého divokého rytmu. První kilometry jsou vždycky oťukávací. Bojovali jsme s proudem při parkování, ale většina to zvládla s čistým štítem.

Když se v dálce ozval hřmot prvního jezu, všem nám zatrnulo. S úlevou jsme zjistili, že jez obejdeme po svých, ale klid nám dlouho nevydržel. Betonový skluz, po kterém jsme měli s loděmi sejít byl celý zařasený. Podklouzávaly nám nohy a ze záchranné mise se stalo hromadné klouzání do Dunajce.

               Naši flotilu tvořily nafukovací čluny, což znamenalo jediné: každé ráno jsme měli rozcvičku v podobě pumpování a každé odpoledne zase rozvleklé vyfukování a čištění od bahna.

Kromě samotného pádlování nás také čekal výšlap na Trzy Korony v Pieninském národním parku.

„Já už nemůžu, jak to že jste všichni v pohodě?“ stěžuje si Pavel z 2.B.

„My nejsme,“ odpovídá zadýchaně Teodor ze sexty.

Zbytek dne jsme strávili zase s pádlem v ruce a úsměvem na rtech za debat, zda je snazší chodit do kopce, nebo z kopce (a občasného pirátského cákání do lodí spolužáků). Často nás potkaly peřeje, ve kterých to s čluny pořádně házelo. Občas řeka někoho nekompromisně uvěznila na kameni zahaleném pod tmavou hladinou nebo na mělčině. Obyčejně bylo nejúčinnějším manévrem podle instrukcí na začátku provést tzv. „společné předozadní pohyby“. Ty nám jednou nestačily a poslední den jsme se cvakli s mým zadákem Ivanem.

Projeli jsme dokonce i kolem jednoho slavného místa – kolem legendárního „Gábikova kamene“. Ten předloni pan ředitel pojmenoval po mém bráchovi Gábikovi, který na něm tehdy uvízl. Letos byl kámen schovaný pod peřejí, což činilo celý úsek ještě víc nevyzpytatelným. Do kempu jsme se vrátili unavení, opálení a plní zážitků.

               Když jsme pak večer sušili oblečení s hudebním doprovodem ve formě Zavolejte stráže, došlo mi, že vodák jen na „oleji“ by nebyl úplný.

Jsem na všechny hrdá a na tento týden na Dunajci nikdy nezapomenu.

 Autorka: Sarah Gaurí Coudray